(2. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

,,Ještě protřídíme támhle ty věci.” mi říká Anetka. ,,Tak já to udělám někdy potom. Nebo, už dneska. Já si to protřídím, kdyby náhodou něco.” a podívám se na tu bílou krabici ve které je 5 kg papírů s dluhy, předžalobních výzev od věřitelů, žalob, exekucí, splátkových kalendářů, výzev od soudů a obálek snad se všemi barvami. 

,,Nebo to mám vyhodit?” zeptám se s narustavě pulzujícím adrenalinem v krvi. ,,Tak, už to vyhoď, vždyť to máš všechno splacené.” uvolní se jí rty a hrdě se na mě usměje. ,,Ok, tak já to vyhodím. Zbavím se té špatné energie.” odvětvím odhodlaně – otevřu tu krabici a vyndám její obsah na postel. Napadne mě si udělat ,,památeční” fotku, abych nezapomněl. A taky abych ji mohl použít pro tento autobiografický – někdy, až pro mě neuvěřitelný příběh. Nebudu vám lhát někdy když na to všechno zpětně vzpomínám tak mi to přijde neuvěřitelné, jakoby se stalo ve filmu, který jsem viděl. 

Dnešní díl bude o začátku propadu na samé dno. Na dno, kde nejsou kamarádi, dochází jídlo z lednice, peníze, láska, a člověk se bojí vzít telefon, když zrovna nějaký má.

Když se hotel blížil ke konci, tak jsme začali zachraňovat co se dalo. Lednice, mražené zásoby z kuchyně a nábytek, šanony, a kancelářské potřeby. Tou dobou jsme jsem bydlel s kamarády ze Zlína v Uhříněvsi na baráku, kde dole byla garáž. Všechny věci z podnikání jsem začal dávat tam. Z hotelové restaurace jsem tam přivezl takovou tu horizontální lednici a nacpal jsem do ní všechno mražené jídlo, které zbylo. Klukům jsem řekl, že je jídlo pro všechny. A tak si pro něj chodili a postupně mizelo. 

Uběhl měsíc. Všechno jídlo se snědlo. Mezitím mi, už začali volat první věřitelé. Začaly první arogantní telefonáty typu. ,,Kde bydlíte.” ,,My si vás najdeme a zabavíme vám všechno co máte.” Začal jsem dlužit na sociálce, zdravce, operátorovi a zablokovali mi bankovní účet. Problémy se na mě začaly hrnout ze všech stran.  

Peníze i jídlo zmizely. Najednou nebyli. V době, kdy byl hotel- čti, kdy jsem podnikal jsem si vytvořil slušné měsíční náklady a to něco kolem 40 tisíc měsíčně. Takže tato částka + úroky, půjčky za všemožné věci od notebooků po nejrůznější závazky mi prohlubovali propast do níž jsem se každým dnem propadal jako do bažiny. Ze které mě zachránil, až anděl, kterého jsem potkal o pár let později. Ale nepředbíhejme..

Pamatuji si to jasně a jako dneska. Je pracovní den a kluci se chystají na oběd k číňanovi. Ptají se mě jestli jdu taky. Já jim na to odpovím, že bych rád, ale nemám peníze. A oni mi odvětili, tak ahoj my jdeme. 

Byla to jako rána mečem do srdce. Já, který platil většinu večírků, od taxíků po nejrůznější zvrhlosti. Já, který jich polovinu zaměstnával, nechal je bydlet na hotelu zadarmo. Tak já jsem teď dostal košem, když mám hlad a nemám co jíst? To snad není možné!  Musím se vám přiznat, že tuto křivdu si nesu hluboko v duši. Dodnes jsem to nepochopil a asi nikdy nepochopím. Brečel jsem. Po pár týdnech kamarádi zmizeli jeden za druhým. Byl jsem sám, s matkou, která mi lhala. Živil jsem se prodáváním starých věcí. Postupně jsem prodával všechny moje věci od elektroniky po věci z hotelu. Bylo to k ničemu. Nestačilo to. 

Byl všední den, když mě zastavila kriminálka. Zastavil jsem na kraji silnice. Přitoupil ke mě pan a řekl mi, ať si vystoupím a opustím vozidlo, že ho zabavují ve prospěch leasingovky. A zabavila auto. 

Zůstal jsem s dlaněmi objímajícíma můj obličej zkroušený na patníku kousek od Pražského povstání a brečel jsem. 

A takhle nějak začali snad každodenní propady do bažiny. Takhle jsem se postupně propadal na dno. Zpětně, ale vidím, že to byl teprve začátek. 

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.