(13. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Oddělení A bylo úplně jiné než ostatní oddělení. 

Bylo otevřené, takže jsme měli větší volnost a na oknech nebyly mříže. 

Byli zde chlapi i ženský dohromady. Měli jsme oddělené spací části, ale ostatní části byly společné. 

Centrem veškerého dění byla kachličková kuřárna. Ten, kdo nekouřil, byl v nevýhodě- začleňoval se pomaleji do kolektivu, jestli vůbec. 

I lidi, co nekouřili, zde občas sedávali s námi, protože jsme tady trávili skoro všechny volné chvíle. Myslím, že z těch 30 lidí, kteří byli na oddělení A, byli nekuřáci tak jeden max dva.

A popravdě neznám nikoho, kdo by během léčby přestal kouřit. Spíš naopak.

Cigára. Pevná vůle, bačkory a telefonáty s Andělem. 

To byl můj svět. 

Psal se rok 2013. Byla sychravá zima a já byl v Jihlavě. 

Ve městě, které je pro naši rodinu tak trochu osudné. 

Kde začínají naše začátky. Od bláznovství, osamění v abstinenci až po nová zrození.

Pro některé členy mé rodiny zde začínají první příznaky bláznovství po havárii.

Pro jiné jsou to první kroky v osamění abstinence.

Pro další jsou to radostné chvíle při čekání zrození prvního miminka.

Nevím proč, ale Jihlava je pro naši rodinu místo, kde padáme na dno a znovu vstáváme.

Někdo stále ve své kůži a jiný s novou identitou.

—-

Pobyt v psychiatrické nemocnici na oddělení léčby závislostí má svá pevná pravidla. 

Každý dostane od starosty, kterého jsme si zvolili, na starosti svůj rajon, který uklízí. 

Plní různorodé úkoly podle toho, ve které fázi programu se zrovna nachází. Mezitím probíhají ranní komunity, keramické dílny, úklid venku a trávení volného času. 

A právě..

Ve třetím týdnu probíhá takové učení o odolávání pokušení a rozpoznávání bažení na drogy se staničním. 

,,Juraji píchal sis nebo šňupal?” ptal se mě staniční. 

,,Šňupal. A proč?” kroutil jsem hlavou a odpovídal. 

,,Za chvilku uvidíš, ” říkal mi staniční s úsměvem na rtech.

,,Tak pánové a kdo by si dal rád lahváčka?” usmíval se. 

,,A kdo by si dal rád pořádně do žíly?”prohlašoval a zkoumal naše reakce kolem sebe. 

Seděli jsme v kruhu ve společenské místnosti. Bylo nás asi 7 chlapů. 

Staniční vytáhnul kufřík a z něj doloval pervitin v dealeráku, fajfku s hulením, stahovací gumu, jehly, stříkačky a pak ještě došel pro pár lahváčků. 

Začali jsme se po sobě zmateně dívat. 

Měl jsem sucho v ústech. A začala se mi svírat čelist. 

Poprvé po několika týdnech jsem byl tváří tvář pervitinu a alkoholu. 

Byl to trénink naší vůle. 

,,Tak Juraji. Vem si do ruky sáček s perníkem a udělej si lajnu, ” dostal jsem příkazem. 

,,Cože? To neudělám, ” odpověděl jsem jasně. 

,,Dobře, tak Michale vem si ty sáček do ruky a připrav Jurajovi lajnu, ” povídá staniční s ledovým klidem.

Michal si vzal sáček do ruky a začal mi připravovat lajnu. Začalo se mi dělat špatně a celý jsem se orosil. 

Chtělo se mi zvracet. 

Cítil jsem, jak měl pervitin v té době nade mnou ohromnou moc.

,,Tak a teď to nasyp zpátky do sáčku, ” řekl Michalovi a ten to udělal.

,,Tak a co naši pivaři. Dáte si jedno pořádně vychlazený?” smál se a díval se na chlapy kolem. 

Staniční vzal lahváče do ruky společně s otvírákem a začal jej pomalu otvírat. 

Ttttsssss.

Ozval se přes velkou místnost silný zvuk otevření a zašumění. 

Alkáči začali postupně mlaskat, polykat a šlo slyšet, jak mají úplně sucho v ústech. 

,,Radku, vezmi si tohohle lahváče do ruky a vylij ho do umyvadla a spláchni, ” mluvil staniční a  ukazoval na umyvadlo. 

,,Ale no tak, pane staniční. Taková škoda pivečka.” odpovídal starší Radek a přitom nechtěl lahváče pustit z ruky. 

,,No tak, Radku, šup. Vylij ho tam, ” přikázal mu to znovu staniční. 

,,Tak a kdo si to dával přímo do žíly? Nebo rovnou do hlavní tepny? ” usmíval se a rozhlížel se kolem sebe. 

,,Já, ” přihlásil se mladičký Roman.

Staniční vzal stříkačku. Nasadil na ní jehlu a začal ji proklepávat. 

,,Ale copak, Romane? Nedělá ti to dobře?”mluvil nahlas a díval se na něj.

,,Dostávám z toho chutě jako blázen.” odpovídal v kroutivých pohybech a díval se někam jinam.

Panové, tak vidíte, co všechno to s vámi dělá. Má to nad vámi stále moc. Na začátku je nejtěžší rozpoznat, kdy na vás jde bažení tzv. craving. 

Bažení jsou chutě. Chutě, které předcházejí tomu, že si dáte drogy- ať už je to alkohol, marihuana, pervitin, herák nebo benzáky. 

Takové a jiné lekce jsme postupně v léčbě dostávali. 

Popravdě.

V té době jsem to ještě bral spíš jedním uchem sem a druhým ven. 

Léčba má jednu krásnou vlastnost. Nebo spíš mínus. Člověku se zde začíná postupně zvedat sebevědomí. 

Mně se taky postupně začalo zvedat sebevědomí. Tím, jak jsem postupně abstinoval, klikoval a sílil. Také tím, jak jsem postupoval v léčebném programu. 

Na tom nebylo nic špatného, ale po skončení léčby jsem přesně na tohle pěkně dojel. 

Začalo se mi zdát, že jsem na tom přece nebyl zas tak špatně. 

Vždyť jsem to měl akorát ovládnout. Ovládnout tu chuť. 

Tu chuť, která mi zatemnila mozek a ničila vše, co bylo kolem mě. 

,,Spousta lidí je na tom hůř než já, ” opakoval jsem si hodněkrát. 

Rád jsem zapomínal. Představoval jsem si, že jsem na nějakém táboře nebo co.

Přece nikdy jsem na žádném táboře nebyl. Tak proč by to nemohl být ten můj první. 

Ale tak to nebylo. A tento pobyt nebyl žádný vysněný tábor z mládí.

Asi po měsíci mě přepadly ohromné chutě.

Začalo mě bolet břicho, začala mě bolet hlava. 

Chtěl jsem od sestřiček prášek na hlavu, ale nedostal jsem ho. 

Chtěl jsem si něco dát. Cokoliv. Nedostal jsem nic. 

Abstinující nemá nárok na tyhle typy prášků.

Často jsem trpěl migrénami a tohle bylo snad poprvé, co jsem si nemohl dát ihned brufen.

Byla to zkouška. 

Zkouška vůle.

—

Jedna z možností, kterou může využít alkoholik při své abstinenci, je začít brát antabus. 

Antabus byl původně používán při léčbě střevních infekcí a tak nějak náhodně se zjistilo, že může pomoci alkoholikům v jejich abstinenci. 

Rozhodl jsem se tuto možnost využít.

Už jen z toho důvodu, že jsem postupně zjišťoval, že mým největším ,,spouštěčem,, je právě alkohol. 

Pokaždé, když jsem se napil alkoholu, tak následovaly neodolatelné chutě dát si pervitin. 

Chutě, kterým jsem neodolal. Chutě, kterým už nikdy neodolám. 

Předtím než je možné klientovi antabus předepsat, tak musí podstoupit řadu vyšetření. 

V dětství jsem býval epileptik, což mé šance značně zhoršovalo. 

Šel jsem na vyšetření krve, moči, EKG a za lékařem. 

Naštěstí vše dopadlo dobře a mohl jsem začít antabus brát. 

Chyběla už jenom jedna malá drobnost. 

A to zažít si na vlastní kůži alkohol- antabusovou reakci. 

Což znamenalo, že jsme se měli lehce předávkovat antabusem a pak se napít alkoholu, abychom viděli co to s námi dělá.

Hned v následujícím týdnu jsme začali brát dvojnásobnou dávku anťáku. A zhruba po týdnu jsem měl jít na alkohol- antabusovou reakci.

,,Tady máš dvě deci piva a vypij je na ex, ” podávala mi skleničku s pivem sestřička. 

V té místnosti nás bylo asi deset. Pět sestřiček a zbytek klienti. 

Vypil jsem to. 

Během pár sekund se mi začala neuvěřitelně točit hlava a musel jsem si lehnout. 

Tento stav omámení trval tak deset minut. 

Pak následoval stav, kdy jsem byl opilý, motal se a plácal nesmysly. 

Nakonec přišla třetí a poslední fáze. 

Vystřízlivění a stav kocoviny.

Bylo mi tak špatně jako kdybych flámoval týden v kuse. 

Stav po alkohol- antabusové reakci. 

Právě tato reakce mi měla pomoci v tom se nenapít alkoholu. 

Byl to silný zážitek. 

—

V prvním měsíci, kdy jsem procházel první fází léčebného programu, jsem ještě neměl povoleny vycházky mimo areál, ale mohl jsem mít návštěvu. 

Byla sobota ráno a já jsem čekal na pavilonu na první návštěvu Anděla. 

Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou v kachličkové kuřárně.

Co se dělo dál?

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.