(15. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Večer všechna světla zhasla. 

Desátá hodina odbila a nastal noční klid. 

Často jsem přemítal, co se vlastně stalo.

Kde to vlastně jsem a co jsem to za člověka. 

Do starého a tisíckrát vypraného povlečení od polštáře jsem si schovával svůj obličej. 

Držel jsem ho tak pevně vmáčknutý do obličeje, aby nešel slyšet můj pláč. 

Už nezbylo moc lidí, kteří na mě mysleli. 

Anděl a pár zbytků z rodiny. 

,,Jak to, že je se mnou? Jak to, že mě neopustila?” honily se mi myšlenky hlavou.

Občas se mi vyjevily kruté obrazy z minulosti. 

Jak mámu drží někdo pod krkem a prohazuje jí sklem.

Jak mě drží cikán na záchodě a dožaduje se svých peněz.

Jak musím odejít vyšší odborné školy publicistiky, protože mi nedovolili splácet školné.

Nebo jak mi po dvou dnech- 32 odpracovaných hodinách, řekl majitel restaurace na mou otázku ,,Kolik dostanu zaplaceno?“

,,Svou výplatu sis projedl,” a s ledovým klidem šel pryč.

—

Hodiny a dny utíkaly jako voda. 

Přes týden byl pevný program.

Ráno budíček. Rozcvička. Rajony. Snídaně a pak ranní komunita, pracovky nebo terapie. Oběd. Odpolední program. Volno. Večeře. Volno. Večerka a spát.

Ve volných chvílích jsem pořád klikoval. 

Volal si s Andělem a bavili jsme se o životě. 

O tom, jak se na sebe těšíme.

Zhruba v půlce druhého měsíce mě čekal první víkend, kdy jsem mohl jet domů. 

Popravdě jsem se na to těšil jako malej. 

—

Přijel jsem autobusem do Prahy na Florenc.  

V Praze jsme se zdrželi krátce a hned jsme vyrazili směr Šumava. 

Jeli jsme k mámě Anděla do jižních Čech.

Měl jsem strach. Byl jsem poprvé venku.

Byl to první střet s realitou. Bezpečí bílých zdí v léčebně bylo ta tam. 

Venku totiž nejsou žádná pravidla a nikdo nemá žádné slitování s abstinujícím chudáčkem.

Lidé prostě pijou. Když začínáš abstinovat, tak se ti smějou do obličeje. Diví se, protože z jejich pohledu jednoduše přeháníš.

Znáš to. Jsou nemilosrdní, když si jiný.

,,Takže ty jsi teď pracovně v Jihlavě?” ptala se mě tchýně.

,,Jj, ” odpovídal jsem stroze. 

Je to paradox. To, co člověku pomůže nejvíc, je v novém začátku přestat lhát. 

Já jsem lhal. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem si opět podvědomě držel to ,,tajemství,, s drogou. 

Ďábel si cestu vždycky najde. 

Myslím si, že většina lidí, která vyleze z léčení, svému okolí lže. 

O drogách se veřejně moc nemluví a už vůbec ne o tom, že byl někdo na léčení. 

Každý si musí vymyslet nějakou svou krycí verzi příběhu „Proč nepije“ .

Moje verze byla taková, že mám problémy se žaludkem a beru léky, na které se nesmí pít. Ostatně jsem byl na antabusu, takže pít jsem nemohl. Takže taková polovičatá lež. 

Díval jsem se na pivo a popravdě to bylo náročné. To pijanství, které jsem měl jako koníček od čtrnácti, bylo těžké jen tak přerušit. 

Víkend utekl jako voda a já jel zpátky do léčebny. 

—

Když jsem procházel sněhem postupně k léčebně, tak to bylo jako návrat do snu. 

,,Pane Sutoris, dýchněte si, ” říkala mi sestřička a podával alkohol tester.

,,Ok, ”odpovídal jsem.

,,Tak a pojďte se vyčůrat, ” dávala mi odměrku a šla se mnou na záchod. 

,,Sakra, já teď byl, ” ušklíbl jsem se.

,,To máte blbé, musíte znovu, ” řekla po moravsku a jasně.

Tyhle ty peripetie jsem měl pokaždé. To čůrání na povel jsem se nikdy nenaučil. 

,,Včera přivezli nového klienta,” povídal mi na pokoji spolubydlící. 

,,Byl úplně na kaši a už je druhý den na péďu. Máš tam službu, ” pokračoval.

—

,,Dobrý den, mám službu na péďu, ” zaklepal jsem na sesternu.

,,Běžte tam. A pozor chlápek má delírko. Ale asi je to dobrý. No, hlavně mu nic nevyvracejte.” mluvila na mě sestřička a pila z velkého hrnku čaj.

Otevřel jsem dveře a šel na péďo. 

Byl tam chlapík kolem čtyřiceti oblečený v andělíčku a přikurtovaný k posteli. 

,,Jedeme na dřevo. Jedeš taky, ” díval se skrze mě a mluvil.

Hlavně mu nic nevyvracet. Říkal jsem si v duchu.

,,No jasně jedem,” odpověděl jsem.

,,No tak si sedni vedle mě. Mám nastartovanou dodávku,” mluvil a obličejem kýval vedle sebe. 

Vzal jsem si židli a sedl si vedle něj. 

,,Naložíme dřevo a pak pojedeme zpátky z lesa,” říkal mi jako kdybychom byli v kabině a byli v lese. 

,,Dobře. Já jsem Juraj,” potvrzoval jsem mu co říká a představil se. 

Chvíli jsme si tam takhle povídali a pak už jsem měl jít. 

,,Dřeva už máme dost, tak pojeď zpátky,” řekl jsem mu.

,,Dobře. Jedeme zpátky,” odpovídal jakoby nic.

Vystoupil jsem z ,,dodávky,, a šel pryč z pokoje. 

Některé delírka jsou nenásilná. Nebo mají různé vlny průběhu. 

Večer, když jsme všichni usnuli se tenhle chlapík pokoušel projít skrze zamčené dveře. S pomocí židle se pokoušel dveře vymlátit a něco pořád dokola řval, ale nebylo mu nic rozumět.

Takové jsme měli občas noci a dny. 

—

Ve druhém měsíci léčby nám čím dál častěji lékaři začali opakovat, že máme myslet na doléčování. 

Jakmile skončíme léčbu, tak si máme dojít někam za psychologem a pokračovat s léčbou u něj. Třeba ho navštěvovat jednou za čtrnáct dní. 

Doléčovat se.

Myslím, že nám to šlo jedním uchem sem a druhým ven. 

V druhém měsíci začala druhá fáze léčby. Životopisná fáze.

Ta spočívala v tom, že jsme se scházeli v hezkých prostorách v podkroví a už v menším počtu. Seděli jsme dokola na židlích společně s jednou terapeutkou. 

Na začátku této fáze jsme dostali jeden hlavní úkol. Napsat svůj životopis na minimálně deset stránek. Nejednalo se o žádné cévéčko. Šlo o náš příběh. 

Hned druhý den jsem začal. 

Když jsem napsal druhou stranu, tak jsem si uvědomil, že je to snad poprvé, co tolik přemítám nad svým dětstvím a vzpomínám na svůj život takto do hloubky.

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.