(16. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Ležel jsem připoutaný k posteli. 

Řetěz jsem měl dvakrát omotaný kolem krku a skrze ocel protékala moje krev. 

Kapala na zem.  

Nemohl jsem se ani hnout. Ležel jsem hlavou dolů s roztaženýma rukama. 

Ďábel se ke mě pomalu přibližoval s bičem. 

Už ani nevím, co bylo silnější. Jestli adrenalin, který mi koloval v žilách nebo ten strach, který mi nedovolil ani se pohnout. 

Přistoupil ke mně. Sklonil se a zapíchl do mě stříkačku s pervitinem. 

Začal jsem se vzpouzet.

Stoupl si a začal mě bičovat do zad. 

Řval jsem a škubal s sebou, až jsem se po chvíli naprosto podvolil. 

Neměl jsem v sobě už ani trochu síly.

V pěsti sevřenou stříkačku do mě vší silou zmáčknul a vypustil tak do mě poslední zbytky toho zla. 

Dlaně se mi vyvrátily do strany a bezvládně otevřely. 

S úst mi začaly kapat sliny a zorničky se mi naplnily černou barvou. 

Nedokázal jsem se hnout. 

Řetěz byl uvázaný moc pevně. 

Nemohl jsem hnout ani s jednou části svého těla. 

Jediné co mi zůstalo byla má mysl. 

Zavřel jsem oči a vypnul tak svět kolem sebe. 

Znovu jsem je otevřel v sobě, ve svém vědomí. 

Vidím louku, modrou oblohu a nad ní slunce. 

Vidím noc, černé nebe a na něm hvězdy. 

Dech se mi na chvíli uvolní a já se mohu hluboce nadechnout. 

Cítím, jak se mi srdce zalije teplou krví.

Otevřu oči a nade mnou se sklání Anděl. 

Snaží se mi sundat řetězy z mého potrhaného krku. 

Cítím, jak se v místnosti rozprostře chlad. 

,,Vstávej! No tak dělej. Už dávno zvonil budík.” řve na mě spolubydlící a zavírá okno, ze kterého jde zima.

,,Ježiši. Měl jsem strašný sen. Měl jsem pervitin.” vysvětluji mu zděšeně. 

,,Jo, klídek. To si měl suchou recidivu,” říká mi klidným hlasem a odchází pryč z pokoje. 

Toho dne jsem si to ještě našel na netu a byla to opravdu suchá recidiva. 

Mají ji narkomani, alkoholici nebo gambleři, kterým se zdá, že ve snu brali drogy. Podlehnou navzdory tomu, že chtějí abstinovat. 

Cože? 

Pořád jsem se nedokázal pochopit, že je ta droga natolik silná. 

Ovládá moje emoce, tělo, mysl i sny.

—

,,Ti co jsou v životopisné fázi mohou jít na anonymní alkoholiky,” oznamoval na ranní komunitě staniční. 

Chvíli jsem nad tím přemýšlel a nakonec jsem se rozhodl, že se půjdu podívat. 

Vyšli jsme hned po večeři. Bylo nás asi 5.

Šli jsme přes celé město, až jsme došli do nějaké školy, už si to přesně nepamatuji. 

Vešli jsme dovnitř místnosti, kde sedělo tak 10 lidi a přidali jsme se k nim.

Popravdě mi to přišlo spíš vtipné, než abych to bral vážně. 

Po úvodních řečích to začalo.

Když někdo chtěl mluvit, tak se ujal slova. 

,,Ahoj já jsem Honza a jsem alkoholik.” 

A ostatní mu odvětili.

,,Ahoj Honzo.”

A začal mluvit. 

Anonymní alkoholic jsou specifičtí v tom, že se nijak nereaguje na to, co dotyčný říká. 

Vymluví se z toho, co potřebuje a jde mluvit další se svým tématem.

Tak to byla moje první zkušenost s áčkama.

Moc mě to nezaujalo. 

Později jsem na ně chodil každý den. 

Ale nechci předbíhat

—

Na léčbě jsem byl už 2. měsíc. 

Klikoval jsem.

Kouřil jsem. 

Dodržoval tamní politiku. 

Nikoho jsem v té době neměl. 

Jediný s kým jsem se bavil mimo léčebnu byl Anděl.

Máma nebyla a otec už ani neví, jak vypadám. 

Za čtyři týdny jsem měl dokončit léčbu. 

Jít zpátky ven. 

Nepít nebo nešňupat pervitin v léčebně je relativně jednoduché, ale venku vás to semele. 

Venku k vám není nikdo milosrdný. 

Většina lidí nechápe tu bolest, kterou si nesete v sobě. 

Ponížení. Prohry. Dny bez energie. Semknutou čelist. 

Hodiny a dny utíkaly a já věděl, že jsme za chvíli venku. 

Venku. Zpátky v Praze. 

Jediné, co mě drželo nad vodou, byl Anděl. 

Láska, kterou mi opětovala. 

Naděje, kterou jsem měl.

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.