(17. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Můj pobyt v léčebně se pomalu blížil ke konci

Měl jsem před sebou posledních sedm dní. 

7 dní do svobody. 

Chráněn v zajetém řádu, pravidlech a těch bílých zdech v areálu psychiatrické nemocnice v Jihlavě. 

Měl jsem strach. Před spaním se mi stále zjevovaly ponižující obrazy těch let, kdy jsem to nebyl já. 

Pervitin mi vyměnil krev za tu žlutou chemii a alkohol mě už definitivně upil při našich šarvátkách o to, kdo měl těžší dětství. 

Venku je jiný svět. 

Je lehký, když ho umíš žít. 

Je těžký, kdyz s ním zápasíš. 

Nad životem nejde vyhrát. Máme na straně Ďábla i Anděla. Vše je v jejich rukou.

Léčba mě postupně naučila řádu jako na vojně. 

Když je člověk rozebraný do nejmenšího detailu, tak pak neví, kde má začít. 

Jak se složit. 

Co patří na první místo. 

Co mu pomůže. Co mu škodí. 

Kdo je přítel a kdo není. 

Propadl jsem závislosti a uvědomil jsem si, že budu do konce života sám. 

Sám v sobě. Zavřený za dveřmi bez obdivu a tolerance. 

V samotě. Hluboko zavřený v pokoji, který jsem si postavil, když jsem se toulal po obloze… po nočních večírcích s lidmi , které jsem neznal. 

Vědomí se mi rozložilo na mozaiku posledních zbytků dovedností, které mi zůstaly..

Začínal jsem si postupně zvykat na novou roli feťáka. 

—-

Čekal mě poslední den do propuštění. 

Té noci jsem nemohl usnout. 

Myslel jsem na to, co mi řekne staniční. 

Každému, kdo končil dával nějakou radu nebo zhodnocení. 

Nevím proč, ale strašně moc jsem se na to těšil. 

Byl jsem zvědavý, co mi doporučí. 

Přeci jen jsem byl vzorný pacient a nebyly se mnou žádné problémy. 


To ráno začalo jako každé jiné. 

Budíček. Hygiena. Snídaně. Rajony. A následovala ranní komunita. 

Měla přijít moje chvíle. 

Den, kdy opouštíte léčbu je posvátný. Dějí se rituály. Vyjadřují se k Vám lidé z týmu. Ostatní Vám zpívají rituální píseň. 

Je to hodně magické. Je to silné. 

Cítil jsem naději. Brečel jsem. Cítil jsem sílu skupiny. 

Uvnitř jsem byl nahý. 

V ten den, kdy jsem měl dostat tu radu do nového života v abstinenci, tam staniční nebyl. 

Po ranní komunitě jsem si šel sbalit všechny věci a chystal jsem se na odjezd směr Praha. 

Jdu po dlouhé bílé chodbě směrem k sesterně a v tom se tam objeví. 

,,Pane staniční.”doběhnu k němu.

,,Copak, pane Sutorisi.”zeptá s jeho typicky usměvavým pohledem. 

,,Nebyl jste na ranní komunitě a já dneska končím. Vždycky, když někdo končí, tak mu dáte radu do nového života.”vysvětluji mu horlivě. 

,,Jo takhle, vy chcete radu na cestu. Co s vámi.” na chvíli se zadumá a pak spustí. 

,,Vy jste šikovný, ale dávejte si pozor. Můžete být velmi dobrý, ale zároveň také velmi slabý ve všem.” řekl mi a podal mi ruku a odešel se věnovat jiným. 

Popravdě jsem z toho byl trochu zmatený a zklamaný. Čekal jsem něco víc. Více souvětí s nějakým ponaučením. 

Každým dnem si mi ale objevovaly nové významy jeho rady. 

Je to rada o hledání rovnováhy. 

Je to rada o pozornosti. 

Jsou to plná i prázdná slova. 

První dny v Praze byly těžké. 

Začínala abstinence naostro. 

Lhaní a předstírání, že jsem někdo jiný. 

První den v práci po 4 měsících. 

První návštěva hospody. 

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

PODPORUJI

Člověk v tísni
ADRA
adventor

ROZHOVORY V MÉDIÍCH

leap makersRealitní investořiADOL MONITORMladýPodnikatelBezHladovění.czBusinessAnimalsViralČeněk