(18. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Autobus se pomalu blížil k nádraží Florenc.

Mezitím jsem se díval z okna a pozoroval Prahu. 

Tu nemilosrdnou společnici, když jsi slabý. 

Tu opěvující přítelkyni, kdy jsi na koni. 

Bál jsem se nastoupit zpátky do ,,normálního,, života.

Je čtvrtek.

V pondělí jdu poprvé od té doby do práce.

Většina kolegů si myslí, že jsem se nervově zhroutil a byl jsem na rehabilitačním pobytu v psychiatrické nemocnici. 

Začínají se mi vybavovat poslední dny před nástupem na léčbu. 

Uvnitř jsem byl roztrhaný na hadry. 

Páteř mi vylézala z hubených zad a bolely mě klouby. 

Tělem mi prolétávaly pervitinové dozvuky v podobě hořkých chemických chutí a zatnutých kloubů včetně čelisti. 

Jakmile k němu jednou ztratíš respekt, tak tě přelstí a znovu poklekneš. 

Poklekneš u hajzlu s kreditkou.

Ponížíš se se srolovanou vizitkou jako šňupátkem, zavřeš oči a vdechneš to do sebe …

—

To objetí od Anděla nejde popsat slovy. 

Oba jsme byli plní naděje. 

V prvních dnech je to o zavádění nových pravidel a zkoušení. 

Suchý dům. Domluvení se s lékárnicí na podávání antabusu. Návštěva psychiatra. Zápasení s nudou. Lhaní o tom, proč nepiju.

Nastala ostrá abstinence. 

Bál jsem se jít ven. 

Bál jsem se být sám. 

Nezůstal mi skoro žádný koníček, který bych neměl spojený s drogami. 

Pervitin a alkohol mi vzaly umění, hudbu, kreativitu a všechny přátele. 

Pro mě a pro Anděla začala nová období. 

Pro mě období doléčování.

Pro Anděla život se závislým člověkem- spoluzávislost.

Každý den. Každá hodina. Každá chvíle je nová. 

Není jednoduché hned z fleku všechno vyměnit. Každá změna bolela. 

Zkoušeli jsme všechno možné. Něco byla cesta do pekel – třeba se potkat  starým kamarádem, i když jsme šli do fitka a byli tak v bezpečném prostředí. 

Po cvičení, když jsme se chystali na sprchu to začalo pomalu a nenápadně…

,,Pamatuješ, jak jsme chodívali na umprumku. To byly akce..” vzpomínali jsme si a usmívali se na sebe. 

V té chvíli mi nedocházelo, že jsem se tím vzpomínáním akorát rozjížděl a navozoval si chutě. 

—

První týden v práci.

Všichni na mě byli hodní. Nikdo se na nic moc neptal. 

Avšak cítil jsem ten tlak, který přicházel. 

Už ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale po pár měsících jsem byl přinucen odejít. 

Co se dělo dál?

Pokračování v dalším díle….

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.