Autobus se pomalu blížil k nádraží Florenc.
Mezitím jsem se díval z okna a pozoroval Prahu.
Tu nemilosrdnou společnici, když jsi slabý.
Tu opěvující přítelkyni, kdy jsi na koni.
Bál jsem se nastoupit zpátky do ,,normálního,, života.
Je čtvrtek.
V pondělí jdu poprvé od té doby do práce.
Většina kolegů si myslí, že jsem se nervově zhroutil a byl jsem na rehabilitačním pobytu v psychiatrické nemocnici.
Začínají se mi vybavovat poslední dny před nástupem na léčbu.
Uvnitř jsem byl roztrhaný na hadry.
Páteř mi vylézala z hubených zad a bolely mě klouby.
Tělem mi prolétávaly pervitinové dozvuky v podobě hořkých chemických chutí a zatnutých kloubů včetně čelisti.
Jakmile k němu jednou ztratíš respekt, tak tě přelstí a znovu poklekneš.
Poklekneš u hajzlu s kreditkou.
Ponížíš se se srolovanou vizitkou jako šňupátkem, zavřeš oči a vdechneš to do sebe …
—
To objetí od Anděla nejde popsat slovy.
Oba jsme byli plní naděje.
V prvních dnech je to o zavádění nových pravidel a zkoušení.
Suchý dům. Domluvení se s lékárnicí na podávání antabusu. Návštěva psychiatra. Zápasení s nudou. Lhaní o tom, proč nepiju.
Nastala ostrá abstinence.
Bál jsem se jít ven.
Bál jsem se být sám.
Nezůstal mi skoro žádný koníček, který bych neměl spojený s drogami.
Pervitin a alkohol mi vzaly umění, hudbu, kreativitu a všechny přátele.
Pro mě a pro Anděla začala nová období.
Pro mě období doléčování.
Pro Anděla život se závislým člověkem- spoluzávislost.
Každý den. Každá hodina. Každá chvíle je nová.
Není jednoduché hned z fleku všechno vyměnit. Každá změna bolela.
Zkoušeli jsme všechno možné. Něco byla cesta do pekel – třeba se potkat starým kamarádem, i když jsme šli do fitka a byli tak v bezpečném prostředí.
Po cvičení, když jsme se chystali na sprchu to začalo pomalu a nenápadně…
,,Pamatuješ, jak jsme chodívali na umprumku. To byly akce..” vzpomínali jsme si a usmívali se na sebe.
V té chvíli mi nedocházelo, že jsem se tím vzpomínáním akorát rozjížděl a navozoval si chutě.
—
První týden v práci.
Všichni na mě byli hodní. Nikdo se na nic moc neptal.
Avšak cítil jsem ten tlak, který přicházel.
Už ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale po pár měsících jsem byl přinucen odejít.
Co se dělo dál?
Pokračování v dalším díle….
Je to dar i prokletí! Dar, protože nás těch co to opravdu umí a zároveň dělají je pramálo. Prokletí, protože je to velmi energicky a mentálně náročné. Mluvím tady o telefonování, cold callingu, náboru nemovitostí po telefonu, z monitoringu, cold calling na majitele činžovních domů, prostě… Často zatracované, ale přesto tak účinné obchodní dovednosti. Telefonování je a vždycky bude královská disciplína. […]
Prvotní nadšení a energie po léčbě byla brzy fuč. Vydržel jsem půl roku. Pak jsem si dal jednoho dne několik piv. Našel dealera a koupil si od něj to bílé peklo. Kartičkou pojištěnce si nadrobil a uhladil dvě lajny… — Anděl se vracela z práce nad ránem…. Slyšel jsem, jak strká klíček do zámku od dveří na pavlači. Otevřela, […]
Klep, klep. ,,Pojďte dovnitř.” zavolala na mě sestřička. ,,Takže vy jste byl na léčbě v Jihlavě. Alkohol, pervitin. Ještě něco?”ptal se mě psychiatr. ,,Ne.” odpověděl jsem a usedal na židli před ním. ,,Pokaždé, když sem přijdete, tak vám nejdříve uděláme test na přítomnost návykových látek. Takže ráno nečůrejte, a vyčůráte se až u nás. Ať nám to tady nezdržujete.” […]