(19. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Klep, klep. 

,,Pojďte dovnitř.” zavolala na mě sestřička. 

,,Takže vy jste byl na léčbě v Jihlavě. Alkohol, pervitin. Ještě něco?”ptal se mě psychiatr.

,,Ne.” odpověděl jsem a usedal na židli před ním.

,,Pokaždé, když sem přijdete, tak vám nejdříve uděláme test na přítomnost návykových látek. Takže ráno nečůrejte, a vyčůráte se až u nás. Ať nám to tady nezdržujete.” diktoval mi psychiatr postupně podmínky spolupráce.

,,A co že jste se jel léčit do Jihlavy?”vyptávala se mě sestřička jako u výslechu. 

Zašel jsem tam ještě párkrát a pak jsem přestal. 

Cítil jsem z jejich strany vždy lehké opovržení. 

Popravdě jsem se s tímto přístupem setkal mnohokrát i po několikaleté abstinenci. 

Jedno období jsem zažíval v práci nepřiměřený stres, který se mi projevoval náhlými křečemi v žaludku. 

Byl jsem tuším dvakrát na pohotovosti v pražském Motole. Při úvodním dotazníku jsem chtěl říct pravdu a tak jsem na sebe prozradil, že jsem ,,abstinující závislý,, a jejich jednání se ze sekundy na sekundu změnilo. 

Už jsem byl feťák,na kterého se chodili dívat ostatní doktoři. 

Dokonce si pamatuji, jak si jedna sestřička po mém coming outu nasadila sterilní rukavice. 

Na tom není nic divného. Asi. 

Ale cítil jsem, že ve vzduchu létaly nevyřčené otázky typu:

,,Nelže nám tady feťáček jeden?”

,,Co když je zrovna na dojezdu a akorát nemá na dávku?”

,,Špína jedna.”

V lékařství jsou reakce na vaši abstinenci různé. 

Ze začátku mě to bolelo a hodně mrzelo. Připadal jsem si jako na základní škole u tabule při vyvolání učitelkou. 

—

Anděl studovala vysokou školu a brigádně pracovala většinou na noční směny.

Zůstával jsem doma sám. 

Když jsem se podíval na naší knihovnu, tak jsem přesně věděl, které knihy mají zadní stranu obálky od bílého prášku. Prášek tak hodně zarytý v listu z toho, jak jsem ho drtil kreditkou, abych si udělal lajnu ke šňupnutí. 

Začala nuda. Pár dní jsem byl ještě nabitý energií z léčby, ale rychle jsem zapomínal. 

K psychiatrovi jsem přestal chodit, protože byl na mě v té době až příliš neempatický a tvrdý. 

Myslím, že byl vyhořelý z práce s feťákama. 

Začal jsem hledat na internetu. Hledal jsem informace, jak začít nový život. 

Narazil jsem na Louis Hay. Společně s Andělem jsme se podívali na dokument o ní. Přečetl jsem i její knihu Miluj svůj život. 

Brzy jsem začal chápat, že jestli chci Andělovi opětovat tak silnou lásku jako ona mě, tak bych se měl nejdříve naučit mít rád sám sebe. 

Neměl jsem se rád. Bál jsem se, že opět udělám chybu. 

Že podlehnu. 

Že v tom opět pojedu. 

Že do toho spadnu. 

Že mě kvůli tomu Anděl opustí. 

—

Jak se ale začít mít opět rád?

Je to dlouhá cesta. Já se na ní vydal. 

Jedna z věcí, kterou jsem začal dělat, byly afirmace. 

,,Říkal jsem si každé ráno ráno před zrcadlem:

,,Juraji, já tě mám opravdu z hloubky duše rád.”opakoval jsem si tuto větu několikrát ráno před zrcadlem. 

Je to opravdu hodně silné. Ze začátku jsem to nebyl schopen ani vyslovit. Opakoval jsem si to v duchu. 

S nikým jsem se nestýkal. Neměl jsem žádné koníčky. Možná občas nějaký sport a to moje klikování z léčby, ale po pár týdnech moje nadšení opadlo. 

A já se začal nudit. Šest měsíců od léčby. 

Bez přátel. Bez práce. Bez možnosti udělat chybu. 

—

Přesně si nepamatuji, jak k tomu došlo. 

Šel jsem si dát kousek od bytu dvě piva. 

A pak jen cvak. 

Vyšel jsem z hospody a rychlým krokem ovládaný bažením jsem hnal na Anděl. 

Běhal jsem od jednoho baru ke druhému, dokud jsem nenašel dealera. 

,,Máš něco?”ptal jsem se tak náruživě, že se mi opět semknula čelist jako zámek. 

,,Jasně. Za kolik chceš?”dívali se na mě nastřelené zorničky s prohlubněmi v obličeji.

,,Za pětikilo.”odpověděl jsem.

,,Tak běž na hajzl a já tam za chvilku jsem.”ukázal na dveře kousek od baru. 

—

Přiběhl jsem domů. Bylo deset večer. V kapse sáček s perníkem. 

Dlaně jsem měl zpocené. 

Ani jsem se nesvléknul. Vzal jsem knížku z knihovny. Vytáhnul kartičku pojištěnce a udělal si dvě lajny. 

Sklonil jsem se. A šňupnul jsem je do sebe. 

Ten pocit chvilkového uklidnění je okouzlující. 

Jako když padáte nahý do peřin. 

Otevřel jsem oči a cítil, jak se mi pervitin dostal do žil. 

A přitom…

Ďábel vyšel z mlhy jakoby nikdy ani neodešel a přikryl mě pod svůj dlouhý plášť. 

Na chvíli jsem se cítil v bezpečí. 

Potápěl jsem se v bahně. Bez pojmu o čase. 

—

Kouknul jsem se na hodiny – byly dvě ráno. 

Za chvíli se má vrátit Anděl z práce. 

Postupně mi začalo docházet co se stalo. 

,,Co jsem to udělal?”

,,Panebože.”

Hledal jsem výmluvu, proč jsem to udělal. 

Takto jsem postupně vymýšlel neuvěřitelné historky, které jsem říkal Andělovi pro zmírnění bolesti. 

Co se dělo dál? 

Pokračování v dalším díle….

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.