(20. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Prvotní nadšení a energie po léčbě byla brzy fuč. 

Vydržel jsem půl roku. 

Pak jsem si dal jednoho dne několik piv. 

Našel dealera a koupil si od něj to bílé peklo.

Kartičkou pojištěnce si nadrobil a uhladil dvě lajny…

—

Anděl se vracela z práce nad ránem….

Slyšel jsem, jak strká klíček do zámku od dveří na pavlači. 

Otevřela, vešla na pavlač a uviděla mě.

Mě, jak kouřím balená cigárka a krčím se u zdi s očima jak angorák. 

Pomalu se ke mně přibližovala. Během pár sekund jí vše došlo a začala brečet. 

,,Ty jsi v tom zase?” s pláčem popotahovala a ptala se mě s beznadějným výrazem.

,,Vysvětlím ti to,” snažil jsem se zlehčit situaci a vymýšlel výmluvy. 

,,Já už to znovu nezvládnu. Já už na to vážně nemám, Jurko,” schovávala si obličej do dlaní. 

,,Začnu docházet na anonymní alkoholiky. Začnu se víc doléčovat,” náruživě jsem sliboval nějakou změnu.

Ještě pár hodin jsme prožívali beznaděj.

Anděl pak šla úplně vyčerpaná spát. 

Já jsem odstartoval první bezesnou noc od té poslední ,,jízdy,, před nástupem na léčbu. 

Jedno bylo jisté. 

Jsem v tom zase. 

Už jsem si myslel, že jsem se těmi dveřmi vrátil zpátky. A že už mám zpátky svou sílu. 

Mýlil jsem se. 

Ďábel si s klidem převzal nade mnou kontrolu a skopnul mě zpátky do sklepa. 

Zamknul a vzal si klíč. 

—

Začal den a já jsem ani na chvíli oka nezamhouřil.

Hodiny pomalu utíkaly a já jsem dostával čím dál větší chutě na další lajnu.

Opět mi začínala ta příšerná tenze v čelisti. 

Jako zaseknutý kolovrátek jsem si pořád dokola prokřupával dlaně a prsty.

Cítil jsem tu hořkost v ústech při každém nadechnutí a vydechnutí. 

Anděl se probudila. 

Ve výrazu její tváře jsem viděl beznaděj a bezmoc. 

Jako bychom v tom sklepě leželi oba dva. Já jsem ležel a Anděl nade mnou stál a nemohl nic udělat. 

— 

Z jedné ,,bezesné,, noci jsem se dostával přibližně dva týdny. 

Během tohoto období jsem ztratil veškeré sebevědomí a nebyl jsem ve své kůži.

Za nějaký čas jsem na to všechno zapomněl a nechával se krůček po krůčku zlákat všemocným bažením. 

Bažení je jako prvotní nadšení, kterému lze jen stěží odolat. 

Jednou se projeví jako nápad s kontrolovatelným pitím.

Po druhé vás nechá unést se představami, jak potřebujete zažít ještě jednou naposledy ten nájezd po lajně. 

Chemie, která se mi navždy zaryla do morku kostí. 

Ďábel mi dal doživotní cejch pocitu z nesmírného prožitku, které drogy nabízí. Problém je v tom, že se člověku vybavují ty rané pocity. Čerstvé. Nevinné. 

Reálně ale drogy nenabízí nic. Pouze zoufalství. Bolest. A samotu. 

Pamatuji si dny…

Dny, kdy jsem neměl sílu ani vstát. Kdy každé zmáčknutí dlaně doprovázela bolest z rozpraskaných kloubů od neustálého prokřupávání prstů. 

Au.

— 

Andělovi jsem pokaždé slíbil, že začnu tentokrát abstinovat. 

Na drogách jsem vymýšlel důmyslné plány, jak zajdu do té nebo tamté poradny. Přečetl jsem snad všechny články o tom, jak s drogami bojovat. Jak začít abstinovat. Jak udělat nějakou změnu. 

Jak začít znovu. 

Po pár dnech však mé nadšení vyprchalo. 

Byl jsem jako neohrožený jednooký král. 

Byl jsem na koni v plné síle. 

Nebo to jsem si aspoň myslel. 

Ďábel mě opíjel mou sebejistotou a sebevědomím. 

Nebyl jsem to já. 

—

Trvalo to jen pár týdnů než jsem zase podlehl.

Co se dělo?

Pokračování v dalším díle….

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.