(3. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Můj otec je alkoholik a gambler. Vlastně jsem ho ani pořádně nepoznal. 

Mám na něj dvě nejjasnější vzpomínky z období, kdy mi bylo tak 9, 10 let. 

První, když jsem ho budil u otevřené zapnuté plynové trouby, ze které unikal plyn a ve které se pomalu začínalo péct kuře. Otec ležel úplně na kaši na podlaze. 

A druhou, kdy jsme jezdívali na Slovensko za tetou Boženkou. To bylo úplně kouzelné. Teta Boženka měla starý rozlehlý mlýn pod horami. Byla tam taková ta stará půda plná dřevěných zaprášených truhel a jiných pokladů. No pro dítě úplný pohádkový ráj. S otcem jsme chodívali na celé dny do hor. Sbírali jsme houby, trhali borůvky a lesní jahody. Občas se nás sešlo víc a dělal se kotlíkový guláš v lese. Pamatuji si, že si otec vždycky s sebou brával dva kartony máček. Opravdu hodně kouřil. 

Naposledy jsem otce viděl, když mi bylo asi 12 let. Pak už jsem s ním mluvil jenom jednou. A to, když jsem po letech našel odvahu najít jeho číslo na internetu a zavolal mu. To mi bylo tak 22 let. Žádný happyend to ale nebyl. Otec mi řekl, že je v Blavě, ale nechtěl, abych ho navštívil. Vyměnili jsme si maily. Po pár dnech mi napsal mail s prosbou jestli mu můžu půjčit několik tisíc eur-  z toho mi bylo jasné, že stále pije a hraje. Na tento mail jsem mu zpátky poslal smajlíka. Byl to ten veselý smajlík. Já jsem ale veselý nebyl…

Dospívající chlapec potřebuje otce nebo ne? Já jsem ho moc chtěl, ale nebyl. 

Byla neděle ráno, když mi před pár lety mi přišla prapodivná zpráva na facebook od bratránka ze Slovenska z otcovy strany. 

Zněla takto:,,Bratránčik, odpočívaj v pokoji. Škoda, že jsem tě nestačil víc poznat :(“

No koukal jsem na to a myslel si, že asi byl opilej nebo je to nějaký vtip. Napsal jsem mu, co se děje, jestli je ok. Skoro hned odepsal:,,Ty žiješ?” Napsal jsem: ,,No jasně, že žiju, co blázníš?” Chtěl, ať mu hned pošlu svoje telefonní číslo, a tak jsem mu ho poslal. Zavolali jsme si a mluvil jsem i se strýcem. Hádejte, co mi říkali? 

Říkali, že otec říká v rodině na Slovensku, že jsem měl autonehodu a že jsem zemřel. S tím, že od každého vybíral peníze na můj pohřeb. To je úlet! 

Je to k pláči? Je to k smíchu? Obojí! 

Říká se, že když vás někdo pohřbí a vy žijete, tak budete dlouho žít. Takže asi budu žít minimálně do sta let. Ale bolí to. Je to hluboko ve mě a občas to bolí. 

A co máma?

Co se dělo dál?

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.