(9. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Anděla jsem miloval den ode dne víc.

Ale alkohol a drogy byly v té době stále číslo jedna. Byl jsem sobec, lhal jsem a maskoval své noční eskapády.

Něco už bylo ale jinak, bylo odhaleno moje tajemství s drogou. 

Popravdě jsem ale absolutně nevěděl, co mám dělat.

Řekl jsem si: ,,Tak prostě přestanu brát drogy.” Tak jednoduché to bohužel nebylo. 

V té době jsme s Andělem začali mít různé domluvy.

,,Tak já jdu na pivo a budu si dávat pozor. Miluji tě žížalko. Pusinu.”

A za pár hodin, už jsem měl zase vypnutý telefon. V noci mi bylo všechno jedno… 

Skrze pervitin a alkohol mi narostly křídla a ramena. Byl jsem volný a silný. 

A na Anděla jsem si ani nevzpomněl. 

Povídal jsem si s troskama na baru v pajzlu jménem Černá díra. Často jsem se se tam v noci ztrácel. Byla to putika, kde se scházela většina dealerů ze Smíchova. Samí cikáni, kteří měli tak temné kruhy pod očima, že lehce přebíjely jejich tmavě hnědý pigment. 

Ráno jsem přišel. Pak někdy usnul, někdy až na druhý den. Jakmile jsem vystřízlivěl a došlo mi, že jsem opět podlehl, tak jsem se začal litovat a ztrácel se v úzkostech se zaklíněnými čelistmi ve tváři.

Jeden, dva nebo tři dny potom, co jsem se opil a sjel, jsem byl ještě přesvědčený o tom, že už si nikdy nedám. 

Pervitin byl geniální v tom, že mě velmi jednoduše dokázal ošálit. Byl jako můj rádce a já byl král. Vtip byl v tom, že tohle jsem si měl myslet. 

Ve skutečnosti on byl král a držel mě pevně v rukou jako svého pěšáčka.

,,Myslíš si, že drogy lze mít pod kontrolou?” 

…

Často jsem si po probuzení nebo ještě ve stavu na drogách sepisoval plán, jak se z toho všeho dostanu. 

,,Přestanu chodit na pivo v Praze.” 

,,Půjdu do dluhové poradny.”

,,Začnu víc sportovat.”

Ale marně. 

Tuším, že Anděl ve své bezmoci v té době začala psát dotazy na různá fóra, kde žádala ostatní o pomoc. 

Ani jeden jsme o závislosti nic nevěděli.

Zkoušeli jsme různé varianty. Alkohol jenom na Šumavě – tam když se napiju, tak si nebudu moci sehnat perník. Ok, v ten den jsem ho opravdu nesehnal. Ale tím, jak jsem to tam ,,zvládl,, a na Šumavě nic nesháněl, o to horší to bylo doma.

V Praze mi opět narostla křídla a ramena. Dal jsem si dvě piva nebo panáka a aktivoval jsem si tím stav jako když toreador nahání býka. Pro mě byl červený prapor povel k tomu, že jdu hledat dealera. 

Po chvilce nebo pár hodinách jsem ho vždy  úspěšně našel. Poklekl u prkýnka na záchodě a konečně si šňupnul. Přišlo hluboké uspokojení a problémy byly fuč.

Anděl se v tom bezmocně plácal. Já jsem se přes den litoval. Když jsem byl zfetovanej nebo opilej, tak jsem se choval jako kretén a ubližoval jí. 

…

Na jednom fóru Anděl narazil na to, že existují v Praze kontaktní místa pro závislé lidi, kam se člověk může objednat a dojít si o tom popovídat. Něco jako Drop In.

Objednali jsme se a zašli jsme tam. Šli jsme na kontaktní místo na Skalku, které je kousek za Ženskými domovy. Když jsme se přibližovali, tak se to tam hemžilo od bezdomovců po heráky. Čím víc jsme se přibližovali, tím víc jsem se styděl a zároveň si říkal, že tak špatně na tom nejsem. 

Usedli jsme v místnosti společně s terapeutkou. Mladou holčinou, u které mi připadalo, že jsem o míle chytřejší než ona – tento pocit jsem měl s terapeuty ještě dlouhou dobu na své cestě při hledání abstinence.

Místo toho, abych byl otevřený a naslouchal, jsem byl arogantní a uzavřený.

Nějak jsme se bavili a mě přišlo, že neví, co dělá. Byl jsem striktní hodnotitel. Řekla nám nějaké možnosti. 

,,Že existuje léčba na 3 měsíce, kdy jsem někde zavřený, pak že existuje komunita, která je například na rok.”

Popravdě, když jsme odcházeli, tak jsem si říkal, že léčbu nepotřebuji, že to ,,nějak,, zvládnu sám. 

S Andělem jsme se opět domluvili na nových pravidlech. 

,,Žádné pití.” ,,Žádné drogy.” ,,Ale teď už vážně Jurko!” Řekla.

Pár dní jsem to vydržel…

A pak se frekvence mých nočních eskapád opět rozjela. A nepomohlo ani mé psaní na druhou stranu knihovny z Ikei, kde jsem silně psal propiskou.

,,9. 8. 2013 STOP.”

,,12. 8. 2013 STOP.”

,,19. 8. 2013 STOP.”

,,26. 8. 2013 STOP.”

Mé pokusy o stoupnutí závislosti.

Pokaždé, když jsem tam dopisoval nové STOP, tak jsem se styděl, ale zároveň jsem si myslel, že je to opravdu naposledy a že si zaznamenávám tenhle nový začátek. 

V zálohách ze starého počítače mám několik složek s názvem ,,Nový začátek”, ,,Projekt X”, ,,Opravdu nový začátek”. 

V těchto složkách je většinou plán, jak se postupně zbavím dluhů – excelovské tabulky, které obsahovaly nějaký ,,unikátní,, celosvětový nápad na startup a materiály s informacemi o závislosti. 

…

Zase jsem řádil jsem jako zvíře bez domova. 

A tak si Anděl ode mě jel odpočinout pryč za kamarádkou do jižních čech. A já zůstal v Praze sám.

Popravdě jsem už po prvním večeru nebyl schopen dojít do práce. Absolutně jsem se ztratil v nočních ulicích a přes den jsem se válel někde po bytech nebo v nonstopech.

Nespal jsem, nejedl jsem a pomalu na Anděla zapomínal. 

Jakmile jsem si to uvědomil v kombinaci s týdenním hladověním a flámováním, tak jsem se zhroutil.

A v tom…

Anděl otevřel dveře od bytu a já jsem brečel jako malé dítě. 

,,Půjdu se léčit.” 

,,Já to absolutně nezvládám.”

…

Zašli jsme znovu do kontaktního centra pro závislé. A ptali se otázky typu:

,,Jak nastoupit na léčbu?”

,,Co moje zaměstnání?”

,,Mám to v práci říct?”

,,Co můj příjem?”

Člověk se na začátku prakticky pořád jenom ptá. A to je vlastně začátek cesty. 

Když chcete nastoupit na léčbu, tak je to administrativně relativně náročné. 

Vyplníte x papírů a zažádáte o léčbu skrze kontaktní centrum. Pak si zajdete za svým lékařem a necháte si dát nemocenskou. Doma si sbalíte a čekáte, až vás z léčebny vyzvou, že můžete přijet.

V práci jsem nic neřekl. Myslím, že jsem tam ani nezavolal. Nebyl jsem už ničeho schopen. 

Vyřídil to za mě Anděl – dal do práce vědět, že na tom nejsem psychicky dobře. 

Můj plán byl jasný. Nastoupit na léčbu v Jihlavě a pár týdnů počkat, než mě přijmou do komunity v Červeném dvoře, kde bych pak strávil necelý rok.  

Co se dělo dál?

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.