(10. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Byl sychravý leden. Zazvonil telefon.

,,V pondělí se hlaste na nástup do psychiatrické nemocnice. Začínáte detoxem.”

Koupil jsem si jednosměrný lístek na autobus směr Jihlava.

Sbalil jsem si pár věcí do většího batohu. Oblečení, knihu, mobil, menší zásobu tabáku, filtrů, papírků, nabíječku, pár sešitů, psací potřeby nějaké peníze a doklady. Toť vše. 

Je zajímavé, co člověku stačí pro nový začátek.

Anděl mě jel doprovodit na Florenc. Loučení bylo krásné a plné očekávání. 

Pusa na tvář a pevné objetí. A ještě jedno a ještě jedna pusa a polibek. 

,,Miluji tě žížalko.” 

,,Miluji tě Jurko.”

Podíval jsem se na ní:,,Já to zvládnu a pak budeme žít normálně, slibuji.” 

Brečeli jsme oba dva. Ale byl to takový ten brek se zaťatými koutky s mírným usmíváním. 

Nový začátek. Obavy, očekávání a prostě jsme ani jeden vůbec nevěděli, co to vlastně znamená, ale vše jsme vsadili na jednu kartu. Na jedinou možnou kartu. 

,,Buď tohle anebo sebevražda,” říkal jsem si.

Autobus už minul poslední skladový areál na D1 na výjezdu z Prahy. 

Seděl jsem u okénka, které bylo zamlžené. Koukal jsem ven. Míjeli jsme svodidla a v pozadí bílou krajinu. 

Zdřímnul jsem a už jsme byli na sjezdu z dálnice.

Uvědomil jsem si, že je pro mě Jihlava jakýmsi symbolem nového začátku. Zvratu.

Přeci autonehoda, která se nám stala, byla také poblíž Jihlavy. 

Náhoda?

…

Autobus zastavil poblíž náměstí. Zeptal jsem se místního domorodce, kde je nemocnice.

,,Půjdete na náměstí a pak dolů a vlevo. Tam to už uvidíte z kopce před Vámi. Půjdete kolem zoo.”

Za chvíli jsem k ní došel. 

Na vrátnici mě poslali na přijímací oddělení pro závislé. 

Zastavil jsem. Podíval se na čas a měl jsem ještě 20 minut. 

Ubalil jsem si cigárko z tabáku Pueblo. A pak ještě jedno. 

Nadechl se. Vydechl. Dlouze potáhnul a vydechnul. Pak jsem šel dovnitř. 

Nahlásil jsem se.

Sestřička mi řekla, že se mnou musí projít papíry. 

A pak už spustila kanonádu otázek ohledně věku a podobně.

,,Na čem jste závislý?” zeptala se a ani se na mě nepodívala.

,,Pervitin,” odpověděl jsem a u toho se kroutil a styděl se to vůbec vypustit z pusy.

,,Šňupal jste nebo jste píchal nitrožilně?” řekla jakoby nic.

,,Šňupal,” řekl jsem ne moc nahlas.

,,Kolik gramů denně?” vyhrkla na mě jakoby nic.

,,Pár gramů týdně,” řekl jsem poraženeckým tónem.

,,A to je jako kolik pane?” odvětila asertivně.

,,Já nevím. Asi 1-2 gramy týdně,” odpověděl jsem zkroušeně.

,,A dál?” Podívala se a rozevřela oči, až se jí u toho svraštilo čelo.

Postupně jsem diktoval výčet svých závislostí. 

Pak padaly otázky, jestli jsem byl trestně stíhaný a  na rodinnou anamnézu. 

,,Otec alkoholik.” ,,Matka závislá na práškách.” ,,Trestně stíhaná.” ,,Já mám dluhy.” 

Pak mě poslala na oddělení 8B pro závislé, ať se tam ihned hlásím.

..

Oddělení 8B.

Zazvonil jsem a za chvíli přišla sestřička. Odemkla dveře a pustila mě dovnitř. 

Ukázala mi pokoj. Moji skříňku. A zeptala se mě, jestli jsem pod vlivem.

Řekl jsem, že ne. 

,,Dobře, pojďme udělat test na drogy a alkohol,” pustila mě do sesterny.

,,Dobře, dýchněte si,” podala mi přístroj na měření alkoholu v těle.

Test negativní. Alkohol jsem v sobě neměl.

,,A teď uděláme test na přítomnost dalších drog. Pojďte se vyčůrat na tehle papírek,” řekla jakoby nic.

,,Mně se ale nechce,” pokrčil jsem rameny.

,,Musíte to zkoušet. Jinak vás nemohu pustit na oddělení, ”odvětila jasným tónem.

,,Dobře,” přikývl jsem.

Šel jsem na záchod a sestřička se mnou. 

,,Já se ale nevyčůrám, když se na mě budete dívat,” ohradil jsem se.

,,Taková jsou pravidla. A dělejte! Nemám na to celý den,” řekla striktně a dívala se na mě, jak se kroutím u pisoáru.

Asi po půl hodině jsem se konečně vyčůral.

… 

Vybalil jsem si. Sedím na posteli na pokoji, kde je asi 6 postelí. 

A vtom jsem si všiml, že jsou v oknech mříže. 

Místnost byla velmi spoře vybavená. Železné postele s matrací a u každé noční stolek. V rohu velká společná skříň. Všechno bylo bílé.

Každému novému klientovi, jak nám říkali, přiřadili něco jako patrona, který ho v začátku provází a vysvětluje pravidla. 

Pobyt na oddělení má spoustu pravidel.

První pravidlo bylo, že je to tohle uzavřené oddělení. Což mě dost zarazilo. Protože mi to nikdo neřekl. 

Všechno bylo pod zámkem. Dveře, otevírání dveří. Všechno s mřížemi. 

,,Kouříš?” zeptal se mě patron.

,,Jo.” kývl jsem.

,,A máš cigáro?” řekl prosebně.

,,Jasně.” přitakal jsem.

Šli jsme na kuřárnu na konci chodby.

Patron otevřel dveře do malé místnosti třikrát tři metry, kde bylo asi 8 lidí a všichni kouřili. 

V kuřárně bylo malé okénko, ale nebylo vidět ven, protože bylo dost nahoře a bylo celé zamřížované. 

Když jsem se porozhlédnul, tak zde nebyly žádné židle ani stůl. Jenom jeden popelník a kýbl. 

Kýbl na kterém seděl tlustý cikán. Většina lidí zde byli romové. 

Bylo to dost strašidelné, protože se zde chovali opravdu strašně. Byla to hra moci a sebevědomí. 

Vyděsilo mě to. 

Šel jsem na pokoj a lehl si na postel. Patron mě okamžitě okřikl, že přes den nemohu ležet. 

,,Cože? A proč?” ptal jsem se překvapeně. 

,,Musíš si přečíst pravidla. Kdyby tě viděla sestřička nebo staniční tak dostaneš žlutou kartu a to je blbý. Dvě žluté karty a dostaneš červenou. A pak dvě červené a jedeš domů bez dokončení léčby.” vysvětloval mi.

,,Aha.” pokyvoval jsem.

,,Přes den můžeš na posteli pouze sedět. A to se vzpřímenou páteří a s nohama na zemi. A chodidla musíš celá na podlaze.” pokračoval.

Jeho vysvětlování mě dost děsilo, protože jsem si připadal jako ve vězení. 

Po chvíli za mnou přišel chlápek, představil se jako zástupce starosty a začal mi vysvětlovat místní politiku. 

Mluvil o tom, že jsou zde přiřazené různé role. Starosta, místostarosta a apod.. 

,,Budeš mýt hajzly, ” usmíval se. 

,,Super, ” vyhrknul jsem ironicky.

…

6h ráno zazvonil budík. 

Ranní hygiena. Pak rozcvička. A pak se šlo na rajony. 

Já měl ty záchody. Měl jsem na to myslím 20 minut. Bylo to nechutné.

Po uplynutí doby na rajony, si všichni stoupli do pozoru u svých rajonů. Vyšla staniční a postupně naši práci kontrolovala. 

Šáhla za skříň.

,,Tady je prach. Máš žlutou kartu. Příště to dělej pořádně.” mluvila bez usmání.

,,Čubko jedna. Zabiju tě.” drmolil si v ústech hubený cikán. 

…

Každý večer jsme si měli psát deník. Něco jako autoterapie. Naše výtvory jsme pak odevzdávali sestřičce a ta je dávala staniční, která nám k tomu občas něco napsala nebo jenom dala podpis, že to zkontrolovala. 

To mě bavilo. A tak jsem se rozepisoval hodně. Což ostatní nechápali.

Měl jsem i druhý sešit. 

Rozhodl jsem se, že začnu každý den klikovat, protože jsem byl opravdu hodně hubený.

Začal jsem klikovat. Ze začátku jsem dal sotva 5 kliků za sebou.

Brzy jsem pochopil, že jestli chci v léčbě uspět, tak musím mít perfektní disciplínu.

…

Byl jsem v léčbě sám a nikoho zde neznal. 

Takže si představ, co pro mě znamenaly telefonáty s Andělem. 

Byly pro mě vším. Jediným spojením se světem. Motivací a sílou jít dál. 

První dny byly hodně krušné. 

Nová pravidla. A já sám na uzavřeném oddělení s feťákama, kterým to bylo všechno jedno. 

Venku pochmourno a zima. 

Když si na to vzpomenu, tak se mi vybaví mříže, bílá, cikáni a cigaretový dým.

Co se dělo dál?

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.