(1. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Bylo mi 20, když jsem si uvědomil, že jsem v dluzích až po uši. Respektive něco přes milion v mínusu. Chtělo se mi zvracet, zdálo se mi, že dlužím snad všem exekutorům a institucím v ČR. Mé sny byly ze dne na den v mlze. ,,Kamarádi” z ničeho nic zmizeli. Utápěl jsem se v alkoholu. Chtěl jsem od toho všeho utéct a ztratit se někde v zahraničí. 

Pro orientaci- píše se rok 2019 a je 5. sprna. Je mi 32 let, jsem bez dluhů (dobře máme hypošku na stavbu domu), potkal jsem svého strážného anděla Anetku, se kterou jsme se minulý rok po 7 báječných letech vzali a máme dvě přetloustlá morčata. Vlastně mi nic nechybí, jsem šťastný, vděčný za každý nový den, vděčný za lidi kolem sebe a za lidi které mám možnost potkávat.

Pojďme ale zpátky do minulosti…

Pro uvedení do kontextu vám zde nastíním svůj život před začátkem podnikání. 

Třikrát jsem měnil základní školu, udělal jsem učňák a vyrůstal jsem na Moravě ve Zlíně. V 18 letech jsme se přestěhovali do Prahy. Dostal jsem se na nástavbu a dodělal si maturitu. Chtěl jsem pokračovat na vejšku, ale máma zavelela, že se půjde do rodinného businessu. Vlastně mi ta představa všech těch možných peněz a možností úplně učarovala hlavu. A tak jsme šli do rodinného podniku. Pronajal jsem si hotel poblíž Prahy, který měl měsíční náklady přes 350 tis. Kč. Bylo mi 19 let.

Pamatuji si na první den, kdy jsem jel do „svého“ nového businessu. Kamarád, který u mě dělal, zaspal, máma mi nebrala telefon a tak jsem jel sám na hotel. Přišel jsem tam a recepční jsem řekl, ať mi svolá veškerý personál do konferenčního salonku. Celkem bylo zaměstnanců asi 15 a samozřejmě někteří byli dvakrát starší než já. A začal jsem něco jako:,,Dobrý den, jmenuji se Juraj Sutoris jsem novým jednatelem této společnosti… Po pár představujících kolečkách jsem jim začal říkat o tom, že bych byl rád kdyby táhli za jeden provaz, že to jinak nepůjde… A pak, ať si představí, že jsme jako symfonický orchestr, který hraje píseň a každý má svůj nástroj, takže bychom měli hrát stejnou píseň.”

Asi si dokážete představit ty výrazy v jejich tvářích. No, koukali na mě jako na blázna. Po mém představení chtělo pár lidí odejít- dát výpověď, z důvodu toho, že mi nevěří, že bych to mohl zvládnout. Uběhlo pár měsíců, milion průserů a hotel začínal trochu vydělávat. Vybudoval jsem malý obchodní tým, měli jsme hodně nasmlouvaných firemních školení a  svateb. A najednou to přišlo.

Udeřila krize. Pamatuji si to jako dneska, když mi během dvou měsíců odřeklo domluvené školení cca 90% firem. Měl jsem to dobře spočítané a věděl jsem, že je to konec. Byly to měsíce srpen a září, kdy to začali odříkat. Což znamelo daleko do svateb (ty začínaly někdy od června) a hotel za městem není založený na ubytování z ulice. 

Co se dělo dál?

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.