(11. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

,,Máš službu na péďu, ” řekl mi patron a poslal mě k sestřičkám. 

Zaklepal jsem. 

,,Dobrý den, mám službu na péďu, ” řekl jsem nechápavě. 

,,Běžte tam. Je tam chlapík, který je na detoxu. Je přikurtovaný k posteli, tak se ho nelekněte. Kdyby moc zlobil, tak na nás zaklepejte, ” řekla vrchní sestra jasně a dál popíjela svůj čaj ve velkém hrnku. 

Vešel jsem dovnitř místnosti, kde byly dvě postele a na jedné z nich ležel přikurtovaný kluk s dredama. 

Když jsem se na něj podíval, tak jsem viděl, že je úplně mimo. 

Vzal jsem židli a sedl jsem si k němu. Chtěl jsem si povídat, byl ale byl duchem nepřítomný. Kmital očima sem a tam.

V tom pokoji jsem byl tak 20 minut, když mě přišel vystřídat někdo jiný. 

,,Co mu je?” ptal jsem se už u nás na pokoji patrona, kam jsem se vrátil. 

,,Měl delírko z hulení.” podíval se na mě s bláznovským výrazem ve tváři.

,,A to je jako co?” dožadoval jsem se odpovědi. 

,,Měl před pár dny halucinace, když byl na detoxu. Zdálo se mu, že byl přikurtovaný k posteli jako je teď. Jenom celá místnost hořela a on viděl svou manželku přišpendlenou na stropě, jak celá hoří a nemohl jí pomoct. Prostě se na ní díval, jak je přišpendlená ke stropu a hoří. A nemohl nic udělat… Na delírku máš halušky a prožíváš je jako naživu. Od té doby týpek moc nemluví a vrací ho pro jistotu často pod větší dozor na péďo, ” mluvil se zaujetím a poslouchali ho všichni na pokoji. 

Když mi to říkal, tak se mi chtělo zvracet a zároveň jsem začínal mít strašný strach. Protože jsem si myslel, že tyhle stavy dostanu na detoxu taky. 

,,A co seš?”zeptal se mě nějaký cikán na chodbě. 

,,Jak co jsem?”odpověděl jsem nechápavě.

,,Na čem si závislý?”pokyvoval zvědavě hlavou.

,,No, na perníku a trošku jsem pil, ”odvětil jsem.

,,Jasný, takže jsi TA. Toxikoman a alkoholik. To já jsem GTAčko. Gambler, alkoholik a toxikoman. Bral jsem všechno. Ale nejvíc asi herák, ”odpovídal s hrdě pokyvující se hlavou a ukazoval mi propíchané žíly na obou rukách.

Bylo to nechutné.

Žíly měl tak zdevastované, že v nich měl prohlubně, jako kdyby si do nich típal cigára. 

,,Víš, když už to nejde do žil na rukách, tak je super si to začít šlehat rovnou do hlavní tepny. Tady na krku, ”ukazoval mi pravou stranu krku a zároveň si na tepnu poplácával jako by si chtěl šlehnout.

Cítil jsem se jako v kriminále. Všude mříže. Bílé místnosti. Na uzavřeném oddělení B jsem se s nikým moc nebavil a pořád si hlídal svoje věci. 

Všichni se bavili o drogách, krádežích a o tom, jak byli ve vězení. Nebo o tom, že je to jejich 7., 8., 9. léčba. 

,,Dvacetiletí kluci. A mají za sebou už 9 léčeb? To je strašný, ” pomyslel jsem si. 

Byla zima. Na oknech byla námraza a všude venku sníh.

Zpočátku je to o zkrocení hlavy. 

Když jsem si přemítal, jak jsem ještě před týdnem klečel na záchodě a šňupal perník s pražskýma cikánama v baru jménem Černá díra, tak se mi chtělo zvracet. A tak trochu mě to vracelo zpátky do těch stavů.

Byl jsem roztěkaný. Hubený. A kouřil jsem jednu za druhou. 

Připadalo mi, že na tomhle oddělení není snad nikdo normální. 

…

Ráno v 6:30 budíček. Rychle ranní hygiena. Pak rajony. Kontrola. Ranní rozcvička. Snídaně.

Následovala komunita v hlavním sále na oddělení.

Sesedali jsme si ke stolům. Naproti nám se sedli do řady sestřičky, vedoucí oddělení a dnes dorazila i paní primářka. 

Starosta přednesl standardní věci jako docházku a pak mohl vznášet dotazy jménem nás – klientů.

,,Nechtěl by se nám někdo k něčemu přiznat?” prohlásila sestřička.

Chvíli jsme se po sobě všichni dívali. A nechápali jsme.

,,Poslední šance. Nechtěl by se nám někdo k něčemu přiznat?”jasným tónem.

Nikdo ani necekl. 

,,Tak dobře. Milane vzal sis včera nějaké drogy?”vyhrkla sestřička na jednoho cikána.

,,Co? Já? To určitě.”pohrdavým a hodně roztěkaným tónem odvětil Milan.

Při pohledu na něj bylo jasné, že je úplně najetý a že zřejmě celou noc nespal.

Za hodinu už byl venku z oddělení a přijela si pro něj policie. 

Ptal jsem se, proč pro něj přijela policie. A bylo to z toho důvodu, že Milan měl takzvanou ústavní léčbu, což znamená, že ji měl nařízenou soudem. To funguje tak, že až když soud uzná, že jste v léčbě dostatečně dlouho, tak vás mohou propustit. 

Zatknou vás za nějaký zločin. Část trestu si odpykáte ve vězení a pak jdete ještě třeba na půl roku nebo rok na léčbu.

Později jsem se dozvěděl, že Milan byl známý dealer, který zásoboval celý jeden okres. 

Perník si nechal poslat po nějakých kamarádech, kteří mu ho propašovali do areálu, když byly venkovní práce.

…

Měl jsem dva deníky. Jeden na pravidelné povinné psaní svých pocitů a druhý na zaznamenávání kliků.

Dělal jsem kliky každý den. Byl jsem na sebe přísný. A chtěl jsem i zesílit, pro případ že by na mě někdo začal něco zkoušet.

Ta silná zima dávala všemu dostatečnou dramatičnost a taky depresi. 

Byl jsem zde už týden. A za tu dobu ukončilo asi 5 lidí léčbu. Buďto je vyhodili nebo prostě chtěli jít pryč. Chtěli si jít dát dávku. 

Drogy nad nimi vyhrály. 

Ptáš se, jestli jsem měl i já chutě na perník?

Měl. 

První dny jsou těžké.

Hlava mi fungoval tak, že jsem si namlouval různé věci. 

Že přeci jsem na tom nebyl zase tak špatně. Že jsem prostě jen měl přestat chodit na pivo. Přece já nepotřebuji léčbu. 

Když jsem se podíval okolo, tak jsem si říkal, že jsem na tom líp. 

Byl jsem naivní. Lhal jsem si. 

Moje motivace byla ale silnější než temné období detoxu. 

Na detoxu v prvním týdnu hraje každý sám za sebe. 

Začínalo prožívání hluboké vnitřní samoty. 

Pocity, které byly udusané drogami, se vrací zpátky. Je to zmatek. 

Prožíval jsem pocity úzkosti, paniky, vzteku. Pak zase sebevědomí a roztěkanosti. 

Do toho.

Zimní dny. Cizí město. Společenská místnost, která byla zároveň i jídelnou, měla na stolech takové to komunistické igelitové prostírání. 

Všude starý nábytek. Dlouhá bílá chodba. Potulující se lidí v pyžamech a teplácích s krátkými nohavicemi, že jim šla vidět kůže nad ponožkami. 

Co se dělo dál?

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.