(14. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Byla únorová sobota ráno. 

Byl jsem na kuřárně, ve které byly na zdi malé bílé kachličky až do stropu. 

Přemýšlel jsem a čekal.

Dnes uvidím poprvé Anděla od té doby. 

O doby, kdy jsem odjel na léčení. 

Zklamal jsem. Chyboval jsem. Nasliboval věci, které jsem opakovaně nedodržel.

,,Jak to, že je ještě se mnou?” říkal jsem si v duchu. 

Jak to, že mě dávno nevykopla a nedala ode mě ruce pryč? 

Co jsem jí mohl v té temné době nabídnout? 

Každý den jenom pár výmluv a probrečené oči. Falešné sliby, které se rozplynuly za další dva dny v bílém prášku a v pár panácích absintu. 

Kolikrát na mě čekala až do rána. 

Když jsem přišel domů a zapnul si telefon, tak jsem tam měl několik zmeškaných hovorů a prosebné smsky, ať se vrátím domů. 

Nikdy jsem se v noci nevrátil. 

Pokaždé, když jsem poklekl a sklonil se nad záchodovou mísou, tak jako bych na vše pomalu zapomínal. 

Na bolest, kterou jsem v sobě dusil. Na ponížení před kamarády ze Zlína. Na ponížení před neznámými cizinci. Nad tím, že sám sobě dávám vinu za to všechno. 

Na bolest, kterou si v sobě držím díky vlastnímu ponížení, za věci které jsem dělal. Je to hluboko ve mě, ale ještě nepřišel čas říct všechno. 

Na trápení, které jsem působil Andělovi. Na sobeckost, kterou jsem projevil. 

I přesto všechno mě jel Anděl navštívit do Jihlavy. Do psychiatrické nemocnice na oddělení léčby závislostí. 

Ten pocit, že je na světě osoba, která ve mě věří a je tu se mnou, mi dávala naději. 

Pociťoval jsem nejryzejší formu lásky, kterou cítím dodnes a budu jí cítit navěky. 

Je to spojení tělem i duší. 

Souznění.

—

Každá návštěva se musí nahlásit na sesterně. Nejdřív zazvoní na hlavní dveře a pak ji můžeme pustit dovnitř.

Když Anděl vstoupil na pavilon, tak jsem jí začal vše ukazovat a pár lidí jsem jí představil. 

Zašli jsme na kuřárnu a dali si pár cigárek.

Pak jsme se šli projít po areálu a zašli si do místního klubu na něco sladkého a na kafe. 

Bylo to velmi naplňující setkání. Objímali jsme se a drželi za ruce. 

V očích jsme oba měli naději a plamínek ohně. 

Plamínek, který nám ukazoval dobrou cestu. Bavili jsme se o tom, že to zvládneme a o tom, jak se máme. 

Seděli jsme u sebe a dotýkali se prsty. Hladili se po tváři a smáli se. 

Hodiny určené pro návštěvu uplynuly jako voda. A já pouštěl pomalu Andělovu dlaň u vrátnice, mačkal ji a tisknul k sobě. 

Poslední společný nádech a rozloučení. 

Ještě teď vidím, jak ta krásná blondýnka v zimní čepici pomalu mizí v mlze. 

Byla to opravdu silná setkání.

Anděl byl jediný, kdo mi věřil a kdo mě přišel navštívit. 

Jinak jsem byl sám.

Bylo mi smutno.

—-

Klikoval jsem každý den. 

Pomalu jsem sílil. Dostával jsem se do výborné fyzické kondice. 

Pochopil jsem, že abstinence je o sebedisciplíně. 

Duševní vojna. 

Dodržování navrženého řádu mi dávalo záchytné body, o které jsem se mohl opřít. 

—

V životě občas udělá člověk větší krok než je s to hlava a emoce pojmout. 

Já ten krok udělal, když jsem se odloučil od své mámy. 

Odpustil jsem jí. Odpustil jsem sobě. 

Oddělil jsem se navždy. 

Vyjmul jsem ze sebe buňky, které jsme měli společné. 

Odříznul jsem kus ze sebe, ze svého srdce. 

Musel jsem to udělat.

Musel jsem to zastavit. 

Už jsem přijal to, že na konci nebude žádné pochválení od mámy.

Jdu dál. 

Sbohem.

—

S fyzickou zdatností sílí i duše. 

Zpevňoval jsem si půdu pod nohama. 

V léčebně jsem potkal hodně lidí. Někteří to vzdali po pár dnech. Jiní zde byli po páté, po šesté. 

Když si tak vzpomínám, tak jsme si vlastně navzájem ani nevykládali své příběhy. 

Jako bychom se během těch tří měsíců znovu rodili. 

Věděli jsme o sobě tak málo a přitom skoro všechno. 

Vytvořily se zde opravdová přátelství, která někdo nevydržel a za pár týdnů druhého zradil.

Kradly se peníze. Dělala se levá. 

Naše charaktery se projevovaly dřív anebo později. 

Ale přes to všechno nás spojovalo jedno. 

Bolest. 

Každý si v sobě nesl své trápení. 

Někoho zneužíval strejda od třinácti let. Druhého rodiče bili tak tvrdě, že z něj vymlátili lidskou dobrotu. 

Jiný zažíval duševní trýznění.

Kolik člověk snese trápení? 

Tolik, dokud neumře. 

Střízlivění bolí. A někdo třeba zjistí, že střízlivý ani nechce být. 

Vezme do ruky stříkačku, protřepe ji, zatáhne gumou žíly a vpustí do sebe ďábla. 

A pomalu na sebe zapomíná. S otevřenými dlaněmi vzhůru k nebi.

S tupým výrazem sjetosti.

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.