(5. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Všechno si vezme svou daň.

Bylo mi 14 let, když jsem začal pít pivo, pak přišel tvrdý alkohol a marihuana. 

Bylo mi zhruba 21, když jsem byl na dně z podnikání, rodinných psycho zážitků a začal zkoušet tvrdé drogy, abych aspoň na chvíli zapomněl na tu ohromnou tíhu, kterou jsem nesl na svých bedrech. 

Všechno si vezme svou daň. Dlouho to nebylo růžové. 

Začal jsem šňupat pervitin. Opíjet se do němoty. Chtěl jsem se úplně vypnout. Jablko nepadlo daleko od stromu.

Stál jsem na parapetu v paneláku na Spořilově asi ve 20. patře a chtěl jsem skočit.

Drogy pomalu zabíjely moji lidskost. Přebíraly vládu nad mým tělem a začaly mi měnit charakter. Posouvaly moje morální hranice, až se ze mě začala stávat loutka.

Po skončení hotelu jsem se topil v dluzích a neměl jsem na nic peníze. Dělal jsem věci, za které se stydím, něco bych nejraději na vždy vymazal ze své paměti. Třeba to, jak jsem dealera někde v centru prosil o dávku pervitinu. 

Člověka to všechno dokáže zlomit. Mě to zlomilo. Byl jsem na kolenou. Měnil jsem se. Propadal se do bažiny. Přestával jsem to být já. 

Dluhy, chlast a pervitin.

Začal jsem mít nové známé. Měl jsem takové kvartální výkyvy. Na jednu stranu jsem žil nočním životem. Vymetal jsem všechny bary, až po ty nejzaplivanější nonstopy. Nespal jsem třeba týden. Jen tak jsem na to všechno dokázal aspoň na chvíli zapomenout. Utišit v sobě pocity viny, že jsem nezvládnul podnikání. Vytěsnit porážku, volání exekutorů a ponížení před kamarády. Potřeboval jsem lásku. Klidně i tu tvrdou, ale nikdo mi ji už nedával. Všichni kolem mě se utápěli ve svých smutných příbězích s půl gramem perníku v sáčku. 

Pomalu, ale jistě mě závislost začala zcela svírat. Stál jsem na dně studny a díval se nahoru na malé kolečko světla. Sám. Obklopen cizími lidmi.

Mými nejlepšími kamarády byl perník a alkohol. Na druhou stranu jsem musel nějak fungovat. Umýval jsem nádobí, pingloval na staromáku, v pizzeriích a dělal jsem všechno možné. Bylo to málo. 

Na chvíli jsem se z toho dostal a začal dělat v 02 podomního prodejce. To mě bavilo a hodně mi to šlo. 

Ťuk, ťuk. ,,Kdo tam?” ,,Juraj Sutoris, Telefonica O2. Aktuálně řešíme optimalizaci služeb v této oblasti.” Půl dne se klepalo a druhou půlku navolávalo přes telefon. 

Disciplína číšníka, který si často brával přesčasy se mi teď hodila. Do práce podomního prodejce jsem se úplně položil. 

A v tom…

Byli jsme na Václaváku, když nám volala teta, že je naše máma v televizi ve Střepinách a že je trestně stíhaná za podvod. V té době máma bydlela kousek od Václaváku. Běžel jsem tam, protože jsem u ní tou dobou přespával a měl jsem tam věci. Chtěl jsem tam doběhnout dřív, než tam naběhne URNA. 

Pamatuji si to velmi dobře. Přiběhl jsem tam a s mámou jsme se strašně pohádali. Do očí mi lhala a tvrdila, že se spletli, že to není pravda. Tohle byly její typické reakce. Když jsem přišel s jakýmkoliv důkazem, tak mi do poslední milisekundy tvrdila, že to není pravda a bránila se jako by jí šlo o život.

Teď už vím, že lhaní je nemoc. Nemoc, která ji zcela pohltila. Lhaní a platíčka brufenů…

Vzal jsem pár věcí, které jsem unesl a běžel s brekem pryč. Přespával jsem jinde. 

Po 3 dnech jsme se na ní šli podívat, protože jsme o ní neměly žádné zprávy. Když jsme se blížili k tomu domu, tak už před ním stálo několik sanitek a policajti. Rozběhl jsem se k záchranáři a zeptal se: „Koho vezou?“ Záchranář mi řekl, že nějakou paní Sutorisovou. Vyhrkly mi slzy a zeptal se co se stalo? Řekl, že sebevražda. To už jsme byli v úplném transu. Mámu vezli do nemocnice na Karlák. 

Po pár dnech, kdy jsem se průběžně hroutil v práci, jsem nakonec z ,,outůčka,,odešel.

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.