(6. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Probudil jsem se jako první. 

Byl jsem vzhůru nohama na zadním sedadle auta, které leželo převrácené na střeše.

Otevřel jsem dveře a vypadl ven. Byli jsme na kraji silnice na dálnici D1 kousek od Jihlavy ve směru na Brno. 

Vzpomínám si na řev a plameny.

Před námi i za námi byla kolona aut. 

Naše auto hořelo. Všude byl hrozný křik. 

Vzpomínám si, jak máma seděla na předním sedadle auta celá od krve a nic neříkala. Někdo  běžel k našemu hořícímu autu s hasičákem. 

Omdlel jsem. 

Probudil jsem se až ve vzduchu v helikoptéře připoutaný na nosítka, kde mě záchranář pořád probouzel, abych znovu neupadl do bezvědomí. Helikoptéra s námi letěla do Baťovy nemocnice ve Zlíně.

Tam jsme se postupně dozvídali, že je máma v kómatu a že je v nemocnici v Jihlavě v kritickém stavu. O nás se ale tím pádem neměl kdo postarat.

Otec nebyl.

Já jsem byl v 5. třídě. Byl jsem dítě. Vyděšené dítě. 

Jeli jsme k tetě a strejdovi na několik týdnů nebo měsíců do Pardubic. 

Kdyz jsem viděl mámu po nějaké době, tak jsem ji chvíli nemohl poznat. Nebyla to ona. Měla, tak mohutné modřiny po celém obličeji, že jsem jen stěží rozeznával její rysy ve tváři. 

Lidem se prý v kómatu hojí rány velmi pomalu.

Ve škole jsem hodně zameškal. Dali mi na výběr: buďto jsem měl opakovat ročník nebo odejít. Odešel jsem tedy na sportovku, abych nepropadl.

Všechno to hořící peklo s převráceným autem začalo nevinným výletem do Prahy na víkend. Když jsme jeli nazpátek vyčerpání z výletů, tak jsme hned usnuli. 

Po chvíli usnul i řidič, který dostal mikrospánek…

Co na to říct? 

Život občas není peříčko a člověku nakládá dokud ho nedostane na kolena.

Ale zpět k předchozímu dílu…

Navštívili jsme mámu hned po jejím pokusu o sebevraždu v nemocnici na Karláku, kde nám řekli, že se jí snaží zachránit jícen, jelikož si ho celý poleptala kyselinou. 

Byla na jipce několik dní. Potom ji převezli do Bohnic na pavilon pro sebevrahy. 

V noci jsem se opíjel do němoty a zabíjel své pocity šňupáním pervitinu.

Přes den jsme ji chodívali navštívit. 

Který syn tohle chce zažít?

Při každé návštěvě to byla taková porce emocí, že když si na to teď vzpomínám, tak mi z toho jde mráz po zádech a buší mi srdce. 

Ty pocity mě trhaly. Jako když šelma trhá svou oběť. Drogy na to fungovaly velmi dobře. Ale jen do té doby, než jsem se probudil do nového dne. 

Po pár týdnech mámu pustili a policie začala řešit podvod, který udělala. 

Vzali ji do vazby. Volala nám a chtěla, ať jí nakoupíme nějaké věci a pošleme jí je.

Na poště jsme koupili velkou krabici a postupně do ní dali věci, které chtěla poslat. Vložky, pár drobností a cigára. Bylo tam jen nějaké povolené množství. 

V té době začala hodně kouřit. 

Na balík jsem napsal adresu věznice a její jméno. 

Který syn chce tohle dělat? Posílat své mámě balík do vězení?

Proběhl soud a máma vyfasovala několik let podmínku. Nechápu, jak je možné, že jí nezavřeli na několik let.

Usídlila se někde na jihu Čech. Já jsem byl v Praze.

Do Prahy se už nevrátila. Pár dní byl klid a pak nám začala volat, že jí někdo unesl a drží ji proti její vůli. 

,,Drží mě násilím někde v bordelu ve sklepě a píchají do mě heroin.” 

V té době jsem jí už přestal věřit.  Najali jsme tedy soukromého detektiva, který vystopoval telefon, ze kterého volala. 

Po pár dnech nám sdělil, že číslo, ze které nám volala, je lokalizované někde v oblasti Černého mostu v Praze. Od té doby jsem ji neviděl. Je to už přes 8 let. 

Od té doby nemám mámu. Vlastně jsem ji neměl už dřív, ale v tu dobu jsem to nevěděl.

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.