(7. díl) Můj největší podnikatelský FAIL za 1,2 milionu. Vraťme se ale o 12 let zpátky…

Pervitin mě začal zcela ovládat. 

Vše bylo podřízené sehnání dávky. Když jsem někde sehnal peníze, tak první, co jsem udělal, bylo, že jsem si koupil dávku. 

Nepíchal jsem si ho, ale šňupal… 

Nespal jsem a potuloval se bez cíle. Ztrácel jsem se v ulicích, v bytech u lidí, které jsem neznal. 

Abych řekl pravdu, tak si tohle období ani moc nepamatuji. Možná nechci – zažíval jsem morbidní situace a obrovskou prázdnotu. Samotu v obklopení lidí.

Náhodou se mi naskytla příležitost jít do spolubydlení kousek od Staromáku v Haštalské ulici v samostatném pokoji. Šel jsem do toho. 

V tom velkém bytě bydleli samí bohémové, kteří také užívali různé drogy.

V té době jsem hodně psal básně. Plácal sochy. Takové umělecké výkřiky vyjádření bolesti a radosti.

Někdy v tomto období, kdy jsem na ,,tom,, už hodně frčel se mi hodně střídaly nálady a psychické stavy. Když jsem si dal lajnu a mělo přijít uspokojení, tak mi po ní bylo blbě. Měl jsem úzkosti a často jsem bezdůvodně brečel. 

Skrze perník a alkohol jsem otevřel dveře, které už nejdou zavřít. A vstoupil do závislosti. 

Všechna světla zhasla a všichni šli domů. A já zůstával na ulici sám. 

Vyslal jsem přání do vesmíru. Opravdu jsem ho prosil, abych potkal lásku. Potřeboval jsem dotyk, pohladit a obejmout. Prosil jsem Boha, prosil jsem ho, ať se něco stane.

…

Zvali mě na různá básnická vystoupení.  Pohyboval jsem se mezi pražskou bohémskou smetánkou. Mladí malíři, spisovatelé, básníci, herci, režiséři z FAMU, DAMU a UMPRUMKY.

Třeba jeden kluk z UMPRUMKY (umělecko – průmyslové vejšky). Bylo mu tak 20. Geniálně kreslil. Párkrát jsme spolu pařili. Ještě doteď si pamatuji, jak si kreslil do bloku na baru v Duende. Za pa pár měsíců jsem o něm slyšel, že se předávkoval heroinem na škole v Londýně, kam udělal talentovky na prestižní uměleckou školu.

Utíkal jsem z reálného života, co to šlo. Hlášený jsem byl jako bezdomovec na Městském úřadě ve Zlíně. Nevybíral jsem si poštu. Neměl jsem paušál. Měl jsem něco málo přes 70 kg. Pro představu teď mám o dvacet kilo víc.

Jeden večer jsem měl mít básnické vystoupení v areálu psychiatrie v Bohnicích na akci, kde zároveň probíhal i punkový koncert. Dnes se podobným akcím říká Slam poetry.

V ruce jsem měl litrovou láhev Fernetu citrus. A v žilách pervitin. Když v tom jsem ji spatřil. 

Spatřil jsem anděla. Měla blonďaté vlasy a červenou koženou bundu. Byl jsem absolutně okouzlen. Měl jsem hodně žen, ale tahle byla jiná. 

Chodila s mým novým ,,kamarádem,, taky básníkem. Ten večer jsme po akci ještě všichni společně zašli do baru. 

Dali jsme se do řeči a párkrát se potkali na akcích. Nebo někde v bytě. Řekl jsem jí, že je překrásná. Jednou jsme byli sami. Začala mi vyprávět o příteli a akorát se tak nějak rozcházeli.

Začali jsme se vídat častěji. Absolutně jsem se do ní zamiloval. A tak jsem potkal anděla, kterého mi seslalo nebe. 

,,Děkuji ti nebe. Jsem Ti vděčný každý den za tento dar – za seslání anděla. Snažím se žít, jak nejlépe umím. A anděla budu opatrovat do konce svého života.”

ONA ale netušila, že jsem závislý na pervitinu a alkoholu. 

Maskoval jsem to. Říkal jsem, že trpím depresemi a z toho nemůžu spát. Byl jsem přes noc vzhůru. Ráno jsem řekl, že jsem trochu spal. Ale vždy to byla lež. Lhal jsem s černými kruhy pod očima  jako smutný klaun.

V tomto období jsem na sobě začal makat a chtěl se dostat do marketingu. 

Po několika měsících a snad 50ti pohovorech jsem dostal svou šanci v ANNONCI jako asistent marketingu. 

S andělem jsme si našli společný byt a nastěhovali se do něj. 

Vypadá to jako happyend co? Ale teď to vlastně celé začalo…

Na hluboké naplnění z perníku se nedá jen tak zapomenout. A to uspokojení po vypití půl flašky absintu taky jen tak něco nenahradí. Ani láska. Ani vůle. Drogy jsou mocnější. Trvalo mi několik měsíců, než jsem si přiznal, že jsem prohrál.

Drogy mě měly pod dohledem. Byly mým pánem. Byl jsem jejich otrok. Byl jsem v sevření. V neviditelné svěrací kazajce, která nejde uchopit.

Anděl to netušil. 

S pervitinem jsme měli své malé tajemství. Nikomu jsme o nás neříkali. Ta hořká pachuť, kterou jsem cítil po šňupnutí, byla silnější než chuť k jídlu, ke spánku, k vracení peněz, k pravdě a prostupovala mnou skrz na skrz.

Vydržel jsem být čistý týden. Pak jsem opět podlehl. Počkal jsem, až anděl usne a šel jsem jakože na záchod, který máme na pavlači. V papučích jsem pak běžel hledat do města dealera. Někdy jsem se vrátil až za pár hodin.

Prodával jsem nenápadně poslední zbytky svých věcí. A kupoval si za ně ten bílý krystalický prášek.

Smyčka se pomalu utahovala….

Co se dělo dál? 

Aktuálně připravuji tento příběh s rozšířením do knižní podoby. 

Kdybyste měli zájem o informaci, jakmile kniha vyjde, což by mělo být ke konci tohoto roku, pošlete mi prosím svůj mail na juraj@jurajsutoris.cz. 

Stačí, když do předmětu mailu napíšete KNIHA a já si vás zaznamenám. 

Děkuji za podporu.